Ondra je nejen můj kamarád, ale také neuvěřitelně skvělý člověk. Ve svých pouhých 31 letech bojuje s rakovinou mozku. Bohužel se zdá, že tento rok bude možná jeho posledním – posledním, kdy může rozdávat úsměvy a být tady pro svého syna. Rozhodl se však, že po sobě chce na tomto světě něco zanechat. A tím odkazem bude kniha – kniha, která má pomáhat nejen těm, kteří procházejí podobně těžkými chvílemi, ale i těm, kteří jsou zdraví a možná chtějí lépe pochopit skutečné hodnoty života a lidství. Ondra oslovil právě mě, abych vytvořil fotografii na obálku jeho knihy. Vím, že se původně uvažovalo o bojové póze s nasazenými rukavicemi, protože bojové sporty jsou jeho vášní. Ale já nefotím prvoplánové snímky. Na fotografii si můžete všimnout, že jsem jako pozadí zvolil modrou – symbol nebe. Nad Ondrovou hlavou visí kapačky, jejichž hadičky procházejí jeho tělem a zobrazují to nejdůležitější – jeho hodnoty. Celý je oblečený v košili a kravatě, které nesnáší. Ale takhle by přece měl člověk na konci cesty vypadat, nebo ne? Myslím si, že ne. Květiny v jeho rukou jsou hřbitovní a drží mozek pokrytý černým lakem – symbol odporné rakoviny. Možná na někoho tahle fotografie působí morbidně. Pro mě je ale dokonale vyvážená – ukazuje realitu, která nás všechny jednou čeká. A přesto je v ní něco silného: Ondrův úsměv. Úsměv do poslední chvíle. Protože dokud to jde, má smysl být šťastný. Dokud to jde, má smysl žít a být vděčný. Díky, Ondro. Otevřel jsi mi oči.